Výzkumy a výzkumné projekty

V březnu 2008 započal záchranný archeologický výzkum navazující na úsek dálnice D-8 na katastru obce Řehlovice.

Skrývka ornice proběhla ve dvou fázích. První fáze odkryla polovinu zkoumané plochy v širokých pásech, druhá fáze skrývky bude probíhat v roce 2009. Zkoumaná plocha byla rozdělena na úsek A a B.

Výzkum na ploše A (cca 1 ha), která je blíže k nynější dálnici směrem na Ústí nad Labem, začal na začátku dubna. Byly zde objeveny desítky až stovky zahloubených sídlištních objektů kruhového půdorysu (OBR: 1), které obsahovaly převážně keramiku kultury lužické. V menší míře se zde nalézalo několik objektů kultury únětické a knovízské. V podélném řezu u silnice směrem na Habrovany byla zachycena kulturní vrstva v délce 140 m. Vrstva byla v jednom místě vysoká až 150 cm, koncentrovalo se zde velké množství mazanicových bloků a keramických střepů lužické kultury. Toto osídlení se může vztahovat k nálezům stejné kultury z nedalekých Stadic, objevených v předchozích letech. Na stejné ploše byly zaznamenány sídlištní objekty z mladší doby železné. Spolu se sídlištními objekty zde bylo prozkoumáno 7 polozemnic (OBR: 3) s pozůstatky ohnišť.

Na ploše B (cca 2 ha) za silnicí na Habrovany a Radejčín začal výzkum v měsíci červnu. Zde byly zachyceny sídlištní objekty z období neolitu – kultura s lineární a vypíchanou keramikou, společně s několika půdorysy kůlových staveb. V jedné sídlištní jámě kultury s lineární keramikou se nalézala kostra dospělého jedince. Mezi neolitickými nálezy zde byly zachyceny objekty z doby bronzové – kultura lužická a štítarská. Zajímavým nálezem bylo objevení dvou patrně keramických částečně zahloubených pecí, v jedné byl objeven fragment komínu z bloků mazanice (OBR: 4). Na ploše byla také zachycena koncentrace přibližně šesti dehtářských pecí datovaných do mladohradištního období (OBR: 5).

Historické jádro města Klášterce nad Ohří požívá od roku 1992 zvýšené památkové ochrany, kdy bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou. Jedním ze zatím nejrozsáhlejších stavebních záměrů v „polistopadové éře“ města Klášterce nad Ohří se bezesporu stala investiční akce s názvem: „Výstavba a obnova lázeňské infrastruktury v historickém centru města Klášterce nad Ohří“. Záchranný výzkum doprovázející zmíněné stavební aktivity přinesl překvapivě velký počet z archeologického hlediska pozitivních zjištění velmi důležitých pro prohloubení dosavadních poznatků o historickém vývoji města. Výzkum se uskutečnil ve třech polohách (A – C) k. ú. Klášterce nad Ohří: v Chomutovské ulici (A), na Náměstí Dr. Ed. Beneše (B) a v tzv. Lázeňské zóně (C), (viz obr. 1).

Chomutovská ulice – poloha

Bezesporu  nejzávažnější  zjištění přinesl výzkum v blízkosti kostela Nejsvětější Trojice. V těchto místech byly objeveny na stěnách i ve dně výkopu dvě paralelně probíhající kamenné zdi. Vzhledem ke struktuře zdiva, mocnosti i jejich orientace je lze interpretovat jako relikty městských hradeb (hlavní a parkánové zdi). Jde o důležité zjištění, které umožňuje rekonstruovat průběh i podobu někdejšího městského opevnění, v této části již zaniklého. Současně je konkrétním dokladem skutečnosti, že město Klášterec nad Ohří disponovalo složitějším fortifikačním systémem než se doposud předpokládalo. V dosavadní regionální i odborné literatuře se uvádí, že město Klášterec bylo opevněno jen jednoduchou hradební zdí a příkopem. Archeologický výzkum doložil nejen existenci masivní kamenné hradby, ale též parkánu. Rovněž se soudí, že městské opevnění bylo relativně mladé, dokončené v první čtvrtině 17. století. Podle nejnovějších archeologických zjištění i předběžného datování keramických nálezů získaných z výplně vkopu pro základy hlavní hradební zdi lze předpokládat, že počátky výstavby sahají podstatně hlouběji, dokonce až do rámce vrcholného středověku.

Náměstí Dr. Ed. Beneše – poloha B

Výzkumem byly zdokumentovány četné a různorodé archeologické situace. V dolní části náměstí Dr. Ed. Beneše to byly podpovrchové situace s narušenými podsklepenými částmi domů (u domu čp. 7); ve střední části severní strany náměstí několik zahloubených objektů různého charakteru i datování: relikty středověké v minulosti zaniklé kamenné zástavby, rozsáhlé odpadní jámy vyplněné stavební destrukcí, mělké zahloubené sídlištní jámy z doby pozdního středověku a počátku novověku a relikty dřevěného (barokního?) vodovodu (u domů čp. 86-88). V odpadních jámách byly deponovány pozůstatky staveb narušených či zničených požáry v průběhu 17. – 18. století. Svědčí o tom jak charakter výplně (požárové vrstvy) tak velké množství nalézaných artefaktů (např. zlomky kachlů, keramiky nebo dutého skla), viz (obr. 2).

Lázeňská zóna – poloha C

Povrchovými sběry a kontrolou řezů byly získány ze tří různých míst sice nepočetné, přesto však cenné nálezové soubory tvořené převážně zlomky keramiky. Z chronologického hlediska jsou (soubory) nesourodé. Jejich podstatnou část tvoří zlomky vrcholně středověké keramiky nepochybně starší než i ty nejstarší nálezy z výzkumů jak v Chomutovské ulici, tak i z náměstí Dr. Ed. Beneše. Při skrývkách ornice byl dokonce objeven kromě vrcholně středověké keramiky 13. – 14. století též zlomek hlásící se svým charakterem (výzdobou i materiálem) do závěru raného středověku, předběžně do 11. – 12. století. Je bezesporu nejstarším známým nálezem z celého katastru Klášterce n. O., i když prozatím zcela ojedinělým dokladem.

Spolu s keramikou se zde vyskytovala též struska ukazující na možnou přítomnost železářských objektů. Nalezené artefakty i jejich distribuce nás přivádí k domněnce o časném osídlení prostoru v těsné blízkosti řeky Ohře. Poněvadž však mají vzhledem ke způsobu získání (povrchové sběry) jen omezenou výpovědní hodnotu, neposkytují dostatečné informace o rozsahu, charakteru i době vzniku osídlení. Můžeme jen spekulovat o tom, že předcházelo založení středověkého Klášterce a souviselo s aktivitami postoloprtských benediktinů. Mohlo vzniknout později až po vysazení města ve vyšší poloze nad řekou Ohří.

Autoři výzkumu a textu: PhDr. Eva Černá – Mgr. Aleš Káčerik

Výzkum byl vyvolán investičním záměrem vybudovat na hřebeni Krušných hor tzv. farmu větrných elektráren (dále jen VTE). Osídlení obcí Dolina a Rusová, kterých se stavba a potažmo archeologický výzkum týkal, přestalo existovat před více než třiceti lety, neboť zaniklo v souvislosti s výstavbou vodní nádrže Přísečnice.

Krátký historický exkurs

Před polovinou 13. století byly Krušné hory trvale neosídlenou krajinou. Husté lesní porosty protínaly jen na několika místech dálkové komunikace spojující vnitrozemí Čech se sousedním Saskem. Jedna z nich, vedoucí od Kadaně na Přísečnici a dále na Zwikau procházela námi sledovanou oblastí. Tato spojnice, stejně jako ostatní cesty, se stala základní osou postupu osídlení této části Krušnohoří. Nepochybně též ovlivnila vývoj rudného hornictví i hutnictví ve zdejší oblasti, protože obchodní cesty usnadňovaly pronikání prospektorů do vyšších poloh a vyhledávání nových zdrojů rud.

Dlouhotrvající důlní činnost postupem doby silně pozměnila původní ráz krajiny. Na svazích kopců vyrostly četné štoly a šachty lemované haldami hlušiny (odvaly) a v údolích se koncentrovaly podél potoků rudné hamry, které využívaly ke svému provozu vodní energie. V lesních porostech byly zřizovány milíře vyrábějící dřevěné uhlí, které bylo zapotřebí k provozu tavicích pecí. Intenzivní těžbou dřeva docházelo k prosvětlování lesů a ke vzniku holin, na kterých vyrůstaly sezónní (spíše dřevěné) stavby, později větší osady nově příchozích kolonistů.

Měděnec, obec nedaleko Přísečnice a dříve velmi významné městečko, patřilo v 16. století svým rudným a zvláště stříbronosným bohatstvím k nejbohatším a k nejvýznamnějším krušnohorským oblastem. Dolování stříbra pokračovalo v různé intenzitě i v následujících stoletích, dokonce se mluví o „stříbrné horečce“, která zde trvala zhruba od roku 1560 až do r. 1620 a byla pro Přísečnici a okolí dobou největšího rozkvětu. Brzy potom však došlo ke stagnaci a nakonec (v 19. století) i k úplnému úpadku stříbrných dolů. Naopak u těžby a zpracování rud se trvale projevovala stoupající tendence. Jedním z posledních průmyslových podniků, který fungoval na okraji obce Měděnce až do poloviny 90. let 20. století, byla firma zabývající se průmyslovou těžbou železné rudy (magnetitu) a rud s prvky barevných kovů.

Výsledky archeologického výzkumu

Po skrývkách ornice byla výzkumem zjištěna mělká zahloubení do podloží v počtu 19 jam. Nejčastějšími tvary byly ovály anebo nepravidelné obdélníky o rozměrech 1-1,5 m × 3-4 m s hloubkou do 0,5 od úrovně ornice. Jámy většinou obsahovaly pouze hnědou výplň promíšenou uhlíky a v některých případech také ohněm přepálené kameny. Tyto jámy, se stopami ohně na jejích dnech, jsme interpretovali jako pece sloužící k úpravě vytěžené rudy před jejich dalším zpracováním (tzv. „vyhřívačky“) anebo jako milíře – objekty k výrobě dřevěného uhlí. Ve třech dalších případech se vůbec nepodařilo podle nálezového kontextu určit jejich funkci. Domníváme se, že by se mohlo jednat o jakési pozůstatky po sezónních obydlích prospektorů. Jediný, funkčně zcela výjimečný objekt s mohutnou hliněnou krou, vypálenou vysokým žárem, jsme nalezli v jednom místě těsně pod úrovní drnu. Pravděpodobně se jednalo o výrobní zařízení typu pece, ale bohužel pro nedostatek dalších zjištění nedokážeme říci nic konkrétnějšího. Co se týče datování, objevili jsme v místě objektu několik keramických střepů z počátku 13. století, které jsou zatím nejstaršími hmotnými doklady lidských aktivit v této oblasti. Mohou, ale také nemusí odrážet počátky důlní činnosti. Jejich přítomnost může souviset též s dálkovou komunikací, která zdejší krajinou procházela již od raného středověku a je písemně doložena do samého počátku 12. století.

Autoři výzkumu: PhDr. Eva Černá – Aleš Káčerik

Autorka textu: PhDr. Eva Černá

Stavba „Větrné elektrárny Rusová“ v roce 2006 (investor Green Lines, s.r.o.) – k. ú. Rusová (okr. Chomutov)
rok 2006

Výzkum proběhl na jedné z výšinných poloh bývalého katastrálního území obce Rusová, prostorově několik stovek metrů od poloh, které byly archeologicky zkoumány v souvislosti se stavbou větrných elektráren firmy EcoEnerg, s.r.o.

Výzkumem byly zjištěny tři zahloubené archeologické objekty (o rozměrech cca 1 × 3 m), které patrně souvisely s rudným dolováním, resp. s úpravou rud, které zde byly roztloukány, drceny a praženy. Pro úplnost jen dodejme, že další fáze zpracování rudy na železo - hutnění - probíhalo v blízkosti vodních toků, kde fungovaly hamry poháněné vodní energií. Pozůstatky těchto výrobních zařízení ovšem už záchranný archeologický výzkum nemohl prokázat z důvodu limitovaného rozsahu vlastní stavby.

V závěru roku 2006 proběhla v objektu františkánského kláštera v Kadani výstava s názvem „Počátky Kadaně, johanité a měšťan Arvín“, kterou připravilo kadaňské Městské muzeum ve spolupráci s Okresním muzeem v Chomutově a Ústavem archeologické památkové péče v Mostě (autorský a realizační tým: Mgr. M. Balášová, PhDr. E. Černá, L. Gavenda, J. Kopica a J. Smržová). Cílem výstavy bylo upozornit veřejnost na výročí dvou význačných událostí v dějinách města doložených středověkými písemnostmi. Prvá z nich je listina vztahující se k r. 1186, která zaznamenává příchod johanitů na Kadaňsko a je současně nejstarší zmínkou o existenci raně středověké Kadaně, osady trhového charakteru ležící v prostoru dnešního Špitálského předměstí, v blízkém okolí kostela Stětí sv. Jana Křtitele (obr. 1). Druhá, z r. 1261, vypovídá již o konstituovaném královském městě a kolonizačních aktivitách kadaňského měšťana Arvína.

Obě jubilea sahají do doby velmi chudé na písemné zmínky. Proto hlavní váha při tvorbě expozice spočívala na pramenech hmotných získaných archeologickými výzkumy. Ty podávají sice konkrétní, nicméně omezenou výpověď o minulosti, neboť jejich hodnota je zákonitě podmíněna minimálně dvěma skutečnostmi. Prvá vyplývá ze samotné podstaty archeologických nálezů, které jsou svou povahou statické – mlčenlivé, kdežto druhá souvisí se způsobem jejich získání. Nízkou výpovědní hodnotu mají nálezy získané povrchovými sběry, naopak nejvyšší obsahují předměty získané systematickým archeologickým výzkumem. Někde mezi těmito dvěma póly leží prameny získávané drobnými záchrannými akcemi.

Od počátku 90. let proběhlo v Kadani několik desítek archeologických výzkumů realizovaných ÚAPP SZČ Most pod vedením autorky tohoto textu (graf 1). Odehrávaly se přímo v historickém jádru města nebo na mnoha místech městského pevnění a v neposlední řadě také na tzv. Špitálském předměstí (obr. 2 a 3). Bohužel, naprostá většina z nich měla pouze záchranný charakter, což limitovalo možnosti archeologa nejen při práci v terénu, kdy se musel omezit na dokumentaci objektů bezprostředně ohrožených stavebními výkopy, ale též při analýze získaných informací. Jednou z mála výjimek byl plošný výzkum v jihovýchodní části nádvoří kadaňského hradu (obr. 4).

Chlapec zastřelený šípem?

Na mírném návrší pozemku společnosti C&S s.r.o. nedaleko řeky Labe byl prozkoumán polykulturní pohřební areál. Nejstarší hrob náležel kultuře se šňůrovou keramikou, další pak kultuře zvoncovitých pohárů. Mladší epochy pravěku byly reprezentovány žárovými urnovými hroby mladší doby bronzové až doby halštatské.

Zajímavým byl nález kostrového hrobu zvoncovitých pohárů se třemi keramickými přídavky, původně uložený v organické schránce, nejspíše dřevěné rakvi. Mezi žebry nedospělého jedince spočívalo pazourkové ostří ze šípu, které mohlo způsobit smrtelné zranění, jemuž pochovaný nejspíše posléze podlehl.

Výkop odhalil další kostrový hrob

Ve výkopu pro vodní přivaděč společnosti Lafarge Cement a.s. se v květnu roku 2005 podařilo odkrýt kostrový hrob ze starší doby železné, který byl zčásti porušený tímto výkopem. Pochovanému jedinci byl do hrobu darován soubor nejméně devíti keramických nádob, ve kterých se pravděpodobně původně vyskytovaly potraviny, umožňující mu „posilnění na poslední cestu“. Za předmět z rituální sféry milodarů bývá někdy považován železný nůž, který měl zesnulý položený nedaleko svého těla. Jeho špatně dochovaná kostra byla umístěna uvnitř obdélné hrobové jámy v natažené poloze na zádech, s hlavou směřující k jihu. Lebka byla sice porušena výkopem, ale jako zázrakem se zde zachovala ozdoba nošená kolem krku   zdobený nákrčník stočený z bronzového drátu. Vedle levé ruky kostry ležel malý bronzový kroužek, vedle pravé ruky drobný nýtek. Další dva odhalené předměty lze považovat za jeden z vrcholů pravěkého kovolitectví a kovotepectví. Jednalo se o dva umně zdobené masivní bronzové kruhy, kterými se na svých nohou „honosil“ zde pohřbený jedinec.

Samozřejmě, že krása a stáří předmětů mají svou nevyčíslitelnou historickou hodnotu, avšak důležitým zjištěním je pro archeology samotný objev hrobu. Doposud zkoumaných 14 hrobů kultury bylanské tvoří totiž společně s dřívějšími nálezy z prostoru bývalého ČSAD (dnes Četrans a.s.) a cukrovaru jeden rozsáhlý pohřební areál ze starší doby železné.

V roce 2005 probíhala již třetí výzkumná sezóna na lovosické průmyslové zóně 1. Při ní bylo odkryto jednak pár neolitických objektů, několik desítek sídlištních objektů z mladší doby bronzové a jednak několik žárových a kostrových hrobů doby laténské. Od roku 2003 se zatím podařilo prokázat, že tato rozsáhlá plocha v těsné blízkosti řeky Labe přitahovala pozornost mnoha pravěkých kultur a byla prvně využita k osídlení zemědělci již v neolitu. Dlouhé období eneolitu nebylo sice přímo na ploše doloženo, ale jeho jednotlivé komponenty byly zastoupeny na výzkumech v přilehlém okolí. Konkrétně v roce 2005 na výzkumu pneuservisu firmy C&S hroby kultur se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů, a později na výzkumu v roce 2006 při výstavbě dálničního přivaděče sídlištními objekty nálevkovitých pohárů a hroby kultury se šňůrovou keramikou. Mladší období jsou však již na průmyslové zóně doložena podrobně. Části sídelních areálů ze starší a střední doby bronzové a několik desítek sídlištních objektů z mladší doby bronzové jsou toho nejlepším důkazem. Přes jednotlivé objekty z doby halštatské jako i sídlištní a funerální nálezy z doby laténské, až po ojedinělý hrob doby římské, bychom ve výčtu jednotlivých pravěkých kultur a období mohli pokračovat. Jedním z nejzávažnějších zjištění je tedy archeologicky prokázaná, téměř nepřetržitá, kontinuita v osídlení od starší doby bronzové až po dobu římskou, tedy po více než neuvěřitelných 2000 let.

Především z tohoto důvodu považujeme za neobyčejnou škodu, že výzkum na této unikátní lokalitě musel být na přání investora předčasně ukončen a jeho dokončení odloženo prozatím na neurčito, a to pro jeho nedostatek finančních prostředků.

Omítnutý štít domu nebo rituální oltář

Pokračování výzkumu z roku 2003 odhalilo sídlištní objekty ze starší a střední doby bronzové (kultura únětická a mohylová). V jedné sídlištní jámě kultury únětické byl nepietně pohozen nekompletní lidský jedinec. Jáma kultury mohylové obsahovala jedinečně zachovaný soubor mazanicové destrukce s otisky konstrukce, která měla povrchovou úpravu tvořenou bílou vápnitou hmotou. Mazanice je směs hlíny a organických částic (např. slámy), která často sloužila jako izolace stěn staveb. Mazanice z Lovosic je oproti běžným nálezům z vnější strany tvořena zdobnými plastickými motivy v podobě linií a spirál. Podobné vzácné nálezy mazanice bývají interpretovány buď jako pozůstatek štítové strany a interiéru domu nebo jako rituální oltář.

Na parkovišti discountu potravin PLUS v Lovosicích byly v roce 2004 prozkoumány čtyři sídlištní objekty z doby laténské a mocná kulturní vrstva. Výzkum bohužel započal již v době, kdy byly ¾ plochy vybagrovány, a tudíž z hlediska archeologických nálezů nenávratně zničeny. Rozsah laténského sídliště musel být původně nepoměrně větší, zachytit se však podařilo jen jeho nepatrnou část. Z předběžných výsledků se jeví, že by tyto nálezy mohly mít časoprostorovou souvislost z výrobním a distribučním centrem, které v Lovosicích v době laténské (LT C2 – D1) hrálo úlohu centrálního místa zdejší oblasti.

Druhý hrob se železným mečem

V areálu bývalého cukrovaru byl v roce 2004 odryt velký a bohatý kostrový hrob kultury bylanské. Vnitřní konstrukci hrobové komory nasvědčovala čtveřice kůlových jamek umístěných symetricky uvnitř delších stěn jámy. Relativně špatně zachovaný lidský skelet byl uložen v severní části hrobu, v natažené poloze na zádech, hlavou k jihu. Kromě různorodé keramické výbavy a zvířecích kostí v jižní části, byl hrob vybaven četnými bronzovými součástmi koňského postroje a třemi železnými udidly. Podél pravého boku kostry byl ostřím směrem k lebce uložen silně zkorodovaný a rozlámaný železný meč. V prostředí kultury bylanské se železné meče vyskytují dosti vzácně. V Lovosicích se ale jedná již o druhý železný meč nalezený během pouhých třech archeologických sezón, což mimo jiné vypovídá o významu a kulturní vyspělosti zdejší oblasti ve starší době železné.

V liniovém výkopu společnosti Telecom bylo v roce 2003 na jižním okraji obce Divice (okr. Louny) prozkoumáno šest sídlištních objektů z doby římské.

Záhada kostěného artefaktu

Rokem 2003 započal v Lovosicích zatím plošně nejrozsáhlejší výzkum na východním okraji města. Na postupně skrývané ploše zhruba 12 hektarů se v této sezóně podařilo prozkoumat například žárové hroby z doby bronzové, sídlištní objekty mladší doby bronzové, polozemnice z pozdní doby halštatské či značně rozsáhlé a hluboké sídlištní objekty z doby laténské atd. Kostrový pohřeb neobsahující žádný archeologicky datovatelný artefakt byl zaslán na analýzu metodou ¹⁴C, která jej přiřadila do mladší doby římské. Muž se zhojenou frakturou klíční kosti byl pochován pouze se dvěma záhadnými kostěnými artefakty, pro které zatím neznáme vysvětlení (Půlpán, M. – Reszczyńska, A. 2006, viz sborník Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1998–2002).

Na pozemku lovosické průmyslové zóny 4 uskutečnil japonský investor – společnost AOYAMA Automotive Fasteners Czech s.r.o. výstavbu průmyslové haly, které předcházel rozsáhlý záchranný archeologický výzkum na ploše zhruba 7 hektarů.

Výzkumem v roce 2002 byl odhalen rozsáhlý pohřební areál, který byl s přestávkami využíván po několik století pravěkými obyvateli. Dostatečný počet pozůstatků po sobě zanechali nositelé tří kultur pozdní doby kamenné, poté nebyl prostor po více než tisíc let využíván, a teprve po této dlouhé době zde bylo v době železné zřízeno rozsáhlé pohřebiště. Celkově čtyři archeologické kultury se nesmazatelnou stopou zapsaly do paměti zdejší krajiny, hovoříme tedy o nalezišti polykulturním.

Popularizace výsledků výzkumu byla prezentována tiskem v měsíčníku „Lovosický dnešek“ v podobě 10. dílného seriálu článků pod souborným názvem „Pravěké objevy při stavbě průmyslové haly AOYAMA“ (Půlpán 2003 – 2004; Lovosický dnešek 1.10. 2003, ročník 9, číslo 10, strana 5 až 30. 6. 2004, ročník 10, číslo 7, strana 4-5).

Nálezy z doby kamenné – eneolitu (kultura řivnáčská, se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů)

Z období mladšího eneolitu byly odhaleny tři jámy. Kultura řivnáčská patří k nejstarším pozůstatkům na ploše továrny AOYAMA, představována byla třemi jámami. Jedna jáma byla téměř kruhová se dvěma menšími kruhovými výběžky. V obou z těchto výběžků bylo uschováno vždy po jedné velké nádobě zásobního typu. V objektu se podařilo rozlišit části z nejméně deseti nádob. Podobné hromadné ukládání nádob do země označujeme pojmem keramický depot (poklad – sklad) a lze ho nejspíše dát do souvislosti s obřadem zasvěceným plodné úrodě. Každopádně takto rozsáhlý keramický soubor je jedním z nejpočetnějších nálezů řivnáčské kultury v celém Ústeckém regionu a jeho význam je tudíž skutečně nezanedbatelný. Z pozdního eneolitu se podařilo odkrýt celkem osm kostrových hrobů (7 hrobů kultury se šňůrovou keramikou) a jeden náležející kultuře zvoncovitých pohárů.

Pohřebiště starší doby železné (doba halštatská, kultura bylanská – zhruba 800/700 až 550/500 př.n.l.)

V Lovosicích bylo dále prozkoumáno o mnoho set let mladší pohřebiště ze starší doby železné (kultura bylanská), čítající 12 velkých a bohatých kostrových hrobů a 1 hrob žárový popelnicový. Z širšího pohledu spadá česká kultura bylanská do tzv. západohalštatského okruhu – podle světoznámého rakouského naleziště Hallstatt se Solnou komorou v podhůří Alp. Název kultury je odvozen podle eponymní obce Bylany u Českého Brodu, kde bylo již koncem 19. století Josefem Ladislavem Píčem a jeho spolupracovníky poprvé odkryto rozsáhlé birituální pohřebiště. Význam lovosického regionu ve starší době železné podtrhuje jen z blízkého okolí Lovosic hned několik důležitých nalezišť. Jmenujme zde alespoň Lhotku nad Labem, Čížkovice, Litoměřice, Slatinu, Malé Žernoseky a samozřejmě vlastní Lovosice.

Naše poznání o vývoji bylanské kultury pramení především z hrobových nálezů, neboť sídlištních je až na několik výjimek bohužel stále poskrovnu. Dnes je zřejmé, že v tomto období vedle sebe vystupují jak kostrový, tak žárový pohřební ritus (obřad). Takže současně se zemřelí pochovávali buď obvyklou formou, jejímž archeologickým projevem je kostra, anebo formou žárového pohřbu, při níž nalézáme žehem spálené lidské ostatky. Mimoto existují také tzv. hroby birituální, ve kterých je u jednoho jedince užit kostrový a u druhého žárový ritus. Propastné rozdíly přitom panují nejen v užití pohřebního obřadu, ale také ve způsobu uložení jednotlivců a obsažených milodarů, což vypovídá o silném sociálním rozvrstvení společnosti. Vedle nejchudších žárových jamkových hrobů uložených například v keramické nádobě (urně) nacházíme hroby kostrové vybavené několika nádobami a bronzovými a železnými předměty. O žárových hrobech se soudí, že takto byli pohřbíváni společensky nejníže postavení jedinci, kteří si kvůli své odlišné etnické či kmenové příslušnosti „nezasloužili“ honosnější formu pohřbu. Obecnou domněnkou je, že takto mohli být pochováni jednak nesvobodní členové společnosti (sluhové, otroci) či spíše může žárový způsob pohřbu poukazovat na jiné příslušníky podřadného společenského postavení (původní domácí zemědělské obyvatelstvo kultury štítarské z pozdní doby bronzové). Kostrové hroby s menším kovovým inventářem bychom pak mohli přiřadit chudší či střední společenské vrstvě, která se asi nikterak nevymykala tehdejšímu běžnému průměru.

Ve spojení slov kultura bylanská si ovšem většina znalců historie vybaví veliké, bohaté, komorové hroby. Slovo veliké je zde skutečně na místě; dost často se vyskytují hrobové jámy o velikosti kupř. 4 × 2 m či větší, s kubaturou až několika desítek m² zeminy. Termín komorové přitom naznačuje jejich konstrukci; často jde totiž o vydřevenou komoru se stropní konstrukcí, někdy překrytou kamenitým a hlinitým mohylovým náspem. Komory jsou vybaveny značným množstvím bronzových a železných předmětů, hrobová keramika v nich čítá i několik desítek kusů a jsou tradičně připisovány výše postavené společenské vrstvě. Bohaté komorové hroby obsahující nástroje, zbraně a hlavně součásti koňského postroje (uzdu, udidla, postranice) je spojována s elitářskou vrstvou jezdců. Vrcholem společenské pyramidy kultury bylanské jsou pak tzv. „knížecí“ hroby se čtyřkolovými vozy, jhy a koňskými postroji. Pojem „knížecí“ je poněkud zastaralý a zavádějící, může jít snad o jakousi vládnoucí vrstvu rodově – kmenové aristokracie, která mohla spravovat určité území.

Hrob muže a ženy ze starší doby železné

Podrobnější popis vzhledu si uvedeme na příkladu jednoho chudšího dvojitého hrobu a jednoho bohatě vybaveného hrobu. První hrobová jáma měla tvar pravidelného obdélníku o rozměrech 3 × 1,6 m, orientovaného ve směru sever – jih podél své delší osy. V rámci porovnávání velkých komorových hrobů bylanské kultury se jedná o relativně malou hrobovou jámu. Tento fakt nabírá ještě více na významu, uvážíme-li, že jáma byla vyhloubena pro dva jedince. Podle posudku antropoložky RNDr. Jany Hlavové náležela jedna kostra muži ve věku 30 až 39 let, vedlejší kostra patřila ženě zemřelé mezi 20 až 24 rokem. Oba jedinci byli uloženi vedle sebe v natažené poloze na zádech, přičemž nohama směřovali k severu. Jejich lebky se navzájem dotýkaly čelem, takže tváře byly přivráceny k sobě. Žena měla navíc svou levou paži položenou na mužově pravé ruce. Pod dolní čelistí muže se nacházel menší železný hrot oštěpu či kopí, u prstů jeho levé ruky na sobě ležely dva bronzové kruhy. Na ženské pánvi spočívala železná opasková přezka ve tvaru písmene T a několik bronzových knoflíků. Ty se společně s drobnými kroužky nacházely i pod pánví kostry a jasně naznačovaly, že žena musela být okolo pasu ozdobena páskem. Mohlo se jednat o užší kožený či látkový řemínek, ozdobený malými bronzovými knoflíky a kroužky a spojený železnou opaskovou přezkou. Jistou zvláštností těchto knoflíků je to, že naprosto shodné byly nacházeny i v jiných hrobech jako součást ozdob koňských postrojů. Proč žena nosila okolo svého pasu ozdoby původně určené koňským uzdám přirozeně nelze určit…

Posmrtnou výbavu obou zemřelých představovalo 14 keramických nádob, jež byly rozestavěny vesměs v jižní polovině hrobové jámy, tedy za hlavami koster. Výjimku tvořily dva větší talíře umístěné u východní stěny. Zde ležely rovněž mírně rozházené zvířecí kosti. Mimořádně se nejednalo o kosti vepře, obvykle obsažené v ostatních hrobech, ale o čtvrtku ovce či kozy.

Zajímavá podrobnost týkající se zesnulé ženy, se podařila zjistit díky antropologické analýze. Na její levé straně čelistí byla zjištěna silnější zubní abraze než na straně druhé, tzn. že zubní sklovina zde byla více opotřebovaná. Žena tudíž musela po delší dobu žvýkat více na levou polovinu chrupu, což zapříčinilo její výraznější otření. Můžeme se pouze domýšlet, co vedlo ženu k tomu, aby žvýkala levou stranou zubů, jako vysvětlení se nabízí stomatologická vada na pravé straně. Podobným způsobem záhadná pro nás zůstává i otázka vzájemného vztahu mezi oběma zemřelými, mohlo se však vzhledem k „intimní“ poloze jedinců jednat o sourozenecký či snad dokonce manželský pár.

Bohatý hrob s částmi čtyřkolového vozu

Druhý hrob byl podstatně lépe vybavený a spadá do kategorie nejbohatších. Půdorys byl opět tvořen pravidelným obdélníkem, orientovaným svou delší osou ve směru sever – jih, rozměry hrobové jámy činily 5 × 2 metry. Lidská kostra uložená v její severní části byla bohužel zachována ve velmi špatném stavu a až na pár fragmentů byla téměř celá zetlelá. I tak se díky antropologické analýze dalo alespoň rozeznat, že se jedná o dospělého jedince ve věku mezi 30 až 35 lety, avšak určit pohlaví se u něj již nepodařilo. Se značnými potížemi bylo možno rozlišit, že kostra původně spočívala v natažené poloze na zádech, s hlavou k jihu. Zesnulý byl ozdoben sadou nádherných bronzových šperků. U drobných úlomků jeho lebky ležel bronzový nákrčník stočený z plechu, zdobený kolky a rytými šrafovanými liniemi. Podobně provedené byly i dva bronzové náramky spočívající na fragmentech horních končetin, naproti tomu plastická páska zdobila dva nánožní kruhy. V blízkém okolí kostry se soustředily četné železné předměty – především různé kruhy, kroužky a závěsky, které přičítáme k elementům vozu. V hrobě byly umístěny zcela symetricky a pravidelně, což by mohlo svědčit o tom, že původně tvořily ozdobné lemování korby vozu. Ostatně korbu mohou naznačovat i nepatrné zbytky dřeva nalezené poblíž kostry. Nejspíše to tedy znamená, že zemřelý byl do hrobu uložen na dřevěné korbě vozu. Vůz byl dále spíše jen symbolizován čtyřmi pravidelně rozmístěnými železnými zákolníky, které plní funkci kovové závlačky zaručující bezpečnou jízdu vozu. Zákolníky zde spočívaly rozložené ve tvaru čtverce o délce stran 1,6 metru.

Celá jižní polovina hrobové jámy byla vyhrazena pro uložení ostatních milodarů. Ležely zde zvířecí kosti a železné součásti koňského postroje. Uzda byla zčásti vložena i do robustní hliněné zásobnice, uvnitř obou zásobnic se také vyskytovaly miniaturní nádobky. Velmi zajímavým nálezem se jeví být bronzová šicí jehla, která by snad mohla nepřímo napovídat leccos o pohlaví zemřelého. Dá se předpokládat, že byla vložena do hrobu osobě ženského pohlaví, což by částečně mohlo změnit naši představu o pohřbívání výhradně mužských jedinců na voze.

Zemřelému bylo do hrobu darováno celkem 23 keramických nádob, což představuje mezi odkrytými lovosickými hroby rekordní počet. Zajímavý rituální předmět byl odhalen v jihozápadním rohu hrobu. Označujeme jej pojmem „mondidol“ čili měsíční symbol. Dříve byl kromě tohoto významu uváděn rovněž jako předmět symbolizující býčí rohy. Novější interpretace však spíše poukazují na to, že jde o tzv. „vykuřovadlo“ sloužící k rozdělávání a udržování ohně při tryzně za zemřelého či symbol domácího krbu (Reszczyńska – Půlpán 2004).

Zhodnocení a význam lovosického pohřebiště kultury bylanské

Velkých hrobů bylanské kultury bylo v Lovosicích v roce 2002 prozkoumáno celkem 12. Všechny obdélné hrobové jámy měly orientaci ve směru sever – jih (někdy s minimální odchylkou) a jejich rozměry se pohybovaly v rozmezí od 2,5 × 2 metry až 6 × 3 metry. Výjimku tvořil hrob čtvercového půdorysu, který navíc poskytl cennou informaci o dvojím využití jedné hrobové jámy (nejdříve zde byla kostrově pohřbena žena, později žárově další jedinec). Skutečný konstrukční prvek naznačující všeobecnou představu vydřevené komory se stropem a kamenitým náspem byl zachycen nejspíše pouze dvakrát. V obou případech šlo o mohutný kamenný zával, z toho jednou obohacený o kůlové jamky v rozích. Několikrát byly uvnitř hrobů zjištěny slabé a nepatrné dřevité stopy, které lze snad označit za zbytky vnitřní výdřevy či spíše zříceného stropu komory. V jednom případě lze vážně uvažovat o tom, že zesnulý spočíval na dřevěné desce (márách, latích), stejně jako keramická výbava v JV rohu hrobu.

Ve většině případů byl u velkých hrobů použit kostrový způsob pohřbu. Birituální způsob pohřbu byl však také zaznamenán. Žárový popelnicový hrob byl zachycen pouze jednou. Uložení zemřelých se řídilo dosti striktními pravidly, většina koster byla uložena v natažené poloze na zádech s hlavou směřující k jihu. Stav zachování lidských ostatků byl různorodý, ale většinou dosti špatný. O jisté pestrosti se dá hovořit při hodnocení složení místní populace. Bezpečně byli antropologickým rozborem určeni dva muži a dvě ženy. Další tři skelety vykazovaly spíše mužské znaky. Rozpoznáni byli muži ve věkovém rozmezí od 30 do 50 let, pochované ženy spadaly do věkové kategorie 20 až 35 let. Některé jedince se z dochovaných fragmentů podařilo určit pouze jako dospělé bez rozlišení pohlaví, přičemž věk jejich úmrtí se pohyboval mezi 16. až 50. rokem.

Keramické a kovové milodary zde byly v drtivé většině zastoupeny neobyčejně bohatou měrou. Výbava všech velkých hrobů se vyznačovala rozsáhlými soubory keramických nádob, jejichž zjištěný počet se pohyboval od 11 do 23 kusů v jednom hrobě. Zastoupeny byly téměř všechny výrazné keramické tvarové typy – hluboké i vysoké mísy (teriny/osudí), misky, široké talíře či koflíky s vytaženým uchem nad okraj. Největším keramickým tvarem byla zásobnice (amforovitá) v počtu nejčastěji po dvou kusech v jednom hrobě.

Mezi desítkami kovových předmětů se podařilo odhalit nejrozmanitější druhy milodarů, jako jsou bronzové šperky (nákrčníky, náramky, nánožníky), železné nástroje a zbraně (nože, břitva, kopí, meč), ozdobné a spojovací prvky koňského postroje (kruhy, knoflíky, postranice, průvlečky), několik železných udidel a součásti čtyřkolového vozu (zákolníky, náboje kol, ozdobné zakončení konstrukce). Za zcela výjimečnou považujeme kolekci tří železných artefaktů – břitvy, nože a 90 cm dlouhého masivního meče – uloženou v jednom hrobě.

Je očividné, že spektrum obřadů, počtu a druhů milodarů, včetně složení populace a její sociální struktury je skutečně neobyčejně široké a poskytuje ucelený a souborný přehled o posledních věcech pobytu člověka na zemi v osmém až šestém století před naším letopočtem. Na každý pád se lokalita Lovosice II – Průmyslová zóna AOYAMA podstatnou měrou zapsala mezi nejvýznamnější archeologické památky regionu Ústeckého kraje, přičemž jeho hranice i výrazně překračuje.